Gon Diovanni

Pracuji na jakémsi nejmenovaném zámku. Zámek je to krásný, barokní, skutečně perla Čech.

V nedávné době tam probíhalo natáčení indického filmu Ishkq in Paris. Děj opravdu není složitý. Posuďte sami: Muž jde na prohlídku pařížského Louvru. Žena jde na prohlídku pařížského Louvru. Potkají se tam. Oba vstupují do děje s tím, že se nikdy nechtějí oženit, resp. vdát. Nicméně, co čert nechce, se do sebe tak nějak zakoukají. Z muzea však oba odejdou každý sám. Pak se tři měsíce nevidí. Velká část filmu (údajně) pak obsahuje smutné pochody (jako, že hrdinové chodí po Paříží a smutně se tváří). Tak to trvá tři měsíce, dokud se znovu čirou náhodou nesetkají, tam slovo dá slovo a jede se do kostela na svatbu. Pak je ruka v rukávě, zatancuje se a konec. Čili typické lovestory, ale v rukou Indů.

Indové byli parta velmi milých lidí, kteří, když byli poměrně důrazně (osobně, každý zvlášť) upozorněni, že na ty barokní židle, klasicistní stoly a biedermaierové cheslongy a rokoková křesla si skutečně nemohou sedat, si na ně opravdu sedat přestali. Dále musel každý nosit ony obligátní pantofle, které brání poškrábání podlahy. Indové (alespoň část z nich) raději chodili v ponožkách.

Velkým šokem pro nás bylo, když si v našich svatebních sálech hlavní hvězda filmu, (navzdory femininu slova hvězda jde o muže), postavil na okno oltář a zapálil svazek vonných tyčinek. Nám se samozřejmě protočily panenky, když jsme si uvědomili, že pořádná česká svatba bude utopena ve vůni Indie (až v těch sálech zase bude)

Film produkuje velká hvězda indického filmu. Údajně má tato žena na FB celý milion fanoušků, což mě ale v miliardové Indii zas tak nepřekvapuje. Tato dáma, byť nebyla režisérkou, byla osobou velmi nepříjemnou, namyšlenou a, přestože byla též hlavní hvězdou, a tedy reprezentantkou Indie, vzala nám v expozicích vzácný klobouk z uniformy Maltézských rytířů a nosila jej na hlavě, než jsem ji chytil a vyhodil. (to jsem ale ještě nevěděl, že je to ona, kdo cáluje)

Indové byli, těžko ale říct zda právem, terčem posměchu českých rekvizitářů, osvětlovačů a dalších, kterých dohromady bylo kolem asi 80. Většinou šlo o narážky na plytkost děje či herecké "výkony". Musím říct za sebe, že některé detaily mě opravdu zarážely: Byla točena scéna v jedné místnosti, kde muž přijde za ženou a celkem neurvale ji chytne za ruku, vymění si pár ostřejších vět a táhne ji násilím ven z místnosti. Tato místnost má být součást expozic v Louvru, čili tam samozřejmě musí být i jiní návštěvníci - český komparz. Komparzisté měli za úkol prostě projít místností a vyjít ven ze dveří. OK, na tom není nic těžkého a nic zvláštního. Jenže co uděláte, když v muzeu (kde je relativně dost ticho) začne hádka dvou Indů a navíc muž, dávajíc najevo svou fyzickou nadřazenost, táhne ženu (fyzická podřízenost) ven z místnosti. Já osobně bych se zastavil a šel mu z cesty. Minimálně bych se na ně podíval. Ale komparz, poslušen pokynům asistena režie, naprosto nereagoval na hádku těch dvou a navíc se s nimi skoro srazil ve dveřích. A režisér? "OK, Cool. Check!" A bylo, nelogičnost scény nedělala problém.

Indická angličtina je pojem sám o sobě. Je strašlivá. Oni sami mezi sebou však raději mluvili anglicky, neboť si sami ve svých rodných jazycích nerozuměli. Indie byla až do 70. let minulého století rozdělena na knížectví s různými dialekty, takže angličtina, byť šíleně bídná, byla schůdnější než indický jazyk.

Natáčení bylo hrozně nudné, hrozně chaotické, hrozně neuspořádané, hrozné. A údajně to nebylo tím, že to byl Indický film. Dle zkušených českých filmařů je to normální všude. Ale to ať mi někdo ukáže, jak se natáčí velkofilmy typu Pán prstenů, kde jsou stovky komparzistů. Tady jich bylo 10 a dva hlavní herci.

Natáčelo se od 6:00 do 22:00 a za celou tuto dobu se vytvořil materiál, který v celém filmu zabere asi (maximálně) 2 minuty. Nedovedu si představit, jak se natáčí tříhodinové fresky za půl roku i se soundtrackem, střihem a postprodukcí obecně.

Jídlo stálo za to. To je ale asi jediné, co by mě k filmu táhlo. Všechno ostatní mě odradilo. A to dost...

Předně bych rád sdělil, že církev nemám rád a považuji ji za, když už nic jiného, organizaci zbytečnou.

Církev, která vznikla někdy kolem 3. století, za celou svou existenci nashromáždila obrovské majetky. Někteří tvrdí, a já jejich názor považuji za velmi rozumný, že například zákaz sňatků římskokatolických kněží, je pouze důsledek snahy o hromadění majetku. Považte, kdyby každý kněz měl ženu a 16 dětí, jak někteří katolíci mají, kam by církev brzy přišla. Majetky by se tříštily a tříštily mezi potomky knězů.

Protože měla církev majetek, měla, logicky, taky moc. Z toho důvodu mnoho šlechtických rodin posílalo své potomky na církevní kariéru, neboť, byť údajně morálně čistí, mohli církevní mocnáři hýbat světy, zeměmi či armádami.

Papež byl v historii mnohokrát tím, kdo měnil směřování světa. Už jen to, když ho Jindřich VIII. žádal o rozvod, a když tak papež neučinil, založil si raději vlastní církev. A to je jeden příklad z milionu.

Církev tedy měla obrovské, obrovské majetky. Které rozhodně na jedné straně vznikly vhodným hospodařením na stávajících pozemcích, ale také pramenily z konfiskovaného majetku, desátků (které byly u nás zrušena až v revolučním roce 1848) a z dalších (ne úplně morálních) zdrojů.

V roce 1948 byla církev, postulujeme-li, že její majetky byly oprávněné, okradena. Komunisté (kteří u nás komunismus nikdy nevybudovali). Okradena téměř o všechno, ale stejně jako většina podnikatelů, šlechticů a dalších schopných a movitých lidí.

Nyní se pokoušíme vyrovnat dluhy a zaplatit za značné chyby minulosti. Církev má, zcela nepochybně nárok na vrácení svého majetku. Vrátil stát zámky šlechticům? Vrátil stát továrny bývalým majitelům, či jejich dědicům? Vrátil stát zabavené domy? Vrátil stát zabavené lesy, louky, rybníky? Ano, ano, ano. To vše udělal. Proč ale zapomněl na církve?

Možná proto, že to bylo příliš nákladné? Možná proto, že Češi jsou zdaleka jeden z nejateističtějších národů? Možná proto, že se do toho nikomu nechtělo? Bůh ví, my nevíme.

Každopádně, výsledkem nečinnosti v otázce církevních restitucí je: nutnost financování církví. (Já v tomto směru vidím značný problém. Myslím si, že by neměla být kultura státem vůbec financována. Pokud tak kulturní památky (zámky, hrady, kostely, domy...). Ale divadla, kinematografický fond, koncertní sály, festivaly atd. by od státu neměly dostat ani korunu, protože mají hrát pro lidi, v tom případě, pokud hrají dobře, pak diváci přijdou a vstupenky zaplatí a z toho by měla ona divadla vyžít plně. Ale i u divadel bych možná přimhouřil oko, ale kinematografický fond, který financuje natáčení filmu jako je: Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko (http://www.csfd.cz/film/9419-mach-sebestova-a-kouzelne-sluchatko/)?! Fond, řekl bych, zaplatil celému štábu cestu do Číny, početný štáb filmu se podíval na Velkou čínskou zeď, pak tam natočil pár záběru a odjeli zpátky domů. Bylo to nutné? Vydat tolik peněz na film, který je tak špatný. Obvykle, myslím, lze říci, že hodnocení na ČSFD docela odpovídá kvalitě, tady hodnocení vypovídá za všechno.)

Čili mým závěrem je, že si nemyslím, že by církev měla být financována státem. Ale jak to provést, když jsme jí v roce 1948 ukradli všechno co měla a na čem hospodařila? Jak může spravovat kostely, kláštery a fary, když její jediný příjem je snižující se příspěvek od státu?

Podle mého pohledu na věc je ideálním řešením se s církvemi jednou provždy vyrovnat a vrátit jim ukradené. Nicméně podmínkou, která je pro mě kruciální, je, aby stát po vrácení všeho nedal církvím ani jediný halíř. Protože přece jen není to málo peněz, které musíme zaplatit za naše drahé soudruhy, kteří kradli jako straky, těm, kteří byli schopní a inteligentní.

Problém, který pravděpodobně současná společnost vidí, je v tom, že se to má řešit v době, kdy nám všichni neustále říkají, abychom si utáhli opasky. Šetři se všude a pak se církvím nacpe do chřtánu tolik miliard. Jenže ono to je z dlouhodobého hlediska nutné a správné. Jednak by to bylo vůči církvím nespravedlivé a hlavně bychom se měli obávat toho, že by na nás také mohli podat mezinárodní žalobu, které Česká republika velmi úspěšně prohrává, takže by nás to stálo víc.

Čili vrátit majetky ano, protože to odloučí církev od státu a umožní jim to soběstačnost a v mnoha případech to umožní rozvoj obcí a další pozitiva, ale pouze v případě, že odluka od státu bude naprostá. Tedy ani halíř potom, co bude vyrovnání dokončeno.

Á propos to co předvádí socialisti z ČSSD, je demagogie prvního řádu. Jsou to, pokud vím, právě oni, kteří chtějí spravedlivost všem. Slovy všem! (ne ta vysoká škola) Jsou snad lidé v církvi něčím jiní, mají nárok na jinou spravedlnost? Mám někdy chuť říct ono hospodské: "Jediný, kdo nemá nárok na spravedlnost jsou politici!" Ano, pokud hlásají spravedlnost všem a zároveň to popírají, pak je jasné, že jsou to lháři každým coulem...

Při studiu fyziologie příčně pruhovaných svalů jsem narazil na jeden zásadní problém: isometrická a isotonická kontrakce. Naprosto neintuitivní záležitost.

Nechápal jsem to poměrně dlouhou dobu, ale když jsem objevil Guytonovu fyziologii, tak jsem prohlédl. Navíc ono to je vysvětlené i v Silbernagelově atlase. A to docela pěkně.

Takže po pořádku. Zásadní informace, která je lehce přehlédnutelná, ale v podstatě vše hned vysvětluje je tato: "...sval obsahuje i elastické a viskózní složky zapojené s kontraktilními jednotkami v sérii, je možné, aby kontrakce proběhla i bez zjistitelného zkrácení svalu jako celku." (Ganong, kap. 3).Tato věta v podstatě objasňuje celý problém.

Isometrická kontrakce: Máte v ruce PET láhev, která je plná vzduchu. Stisknete láhev tak, že to už více nejde. V okamžiku, kdy to víc už nejde se vaše svaly už více nezkracují, ale přesto jsou v kontrakci, protože vás to stojí nějakou energii. A tohle se může stát právě proto, že sval obsahuje elastické struktury, které jsou zapojeny v sérii s kontraktilními vlákny. Představit si to můžete například takto: máte siloměr, na nějž je zavěšena pružina a na ní závaží. Vy vezmete siloměr a zdvihnete ho. Pružina se vahou závaží protáhne a závaží se nehne (pokud nebudete tahat moc dlouho). Nyní jak má tento model demonstrovat sval: Siloměr a pohyb jím napodobuje kontraktilní elementy. Pružina, která je s ním v sérii, napodobuje ony elastické struktury a závaží je závaží. Čili protože jste zdvihli siloměr, napodobili jste kontrakci kontraktilních vláken ve svalu. Tím došlo k protažení elastických struktur a pokud nebyla síla moc velká, tak se závaží vůbec nepohlo, což demonstruje nezkrácení svalu jako celku. Jasné? :)

Isotonická kontrakce. Tonus = napětí. Napětí závisí na hmotnosti závaží, které musí svalu zvednout. Od hmotnosti se tedy odvíjí síla, která proti pohybu svalu působí. Protože jsme na Zemi, kde je gravitační zrychlení stejné (fyzici by asi nesouhlasili, ale fyziologům to (a právem) nevadí), je i síla, kterouž toto závaží působí proti pohybu svalu, stále stejná. Čili i napětí, které sval musí vyvinout, aby závažím pohnul, je stále stejné = isotonická kontrakce. Pokud zvednete nákupní tašku to určité výšky, tak ono zdvihnutí ze země je isotonická kontrakce. Nyní už ji máte v požadované výšce, kde ji udržujete a taška se nehýbe, sval se makroskopicky nehýbe (elastické elementy jsou samozřejmě protaženy a ke kontrakci mikroskopicky dochází), čili to je příklad isometrické kontrakce.

Rád bych měl ještě jednu krátkou poznámku k srdečnímu cyklu. Jistě víte, že existuje tzv. fáze isovolumetrické kontrakce. To je přesně stejný případ isometrické kontrakce. Ale projevuje se tím, že dochází ke kontrakci myokardu, nicméně protože jsou stále ještě uzavřeny poloměsíčité chlopně, nemění se objem krve v komorách, a proto isovolumetrická kontrakce.

Dotazy? Návrhy na jiné články? Do komentářů :)