Gon Diovanni

Pracuji na jakémsi nejmenovaném zámku. Zámek je to krásný, barokní, skutečně perla Čech.

V nedávné době tam probíhalo natáčení indického filmu Ishkq in Paris. Děj opravdu není složitý. Posuďte sami: Muž jde na prohlídku pařížského Louvru. Žena jde na prohlídku pařížského Louvru. Potkají se tam. Oba vstupují do děje s tím, že se nikdy nechtějí oženit, resp. vdát. Nicméně, co čert nechce, se do sebe tak nějak zakoukají. Z muzea však oba odejdou každý sám. Pak se tři měsíce nevidí. Velká část filmu (údajně) pak obsahuje smutné pochody (jako, že hrdinové chodí po Paříží a smutně se tváří). Tak to trvá tři měsíce, dokud se znovu čirou náhodou nesetkají, tam slovo dá slovo a jede se do kostela na svatbu. Pak je ruka v rukávě, zatancuje se a konec. Čili typické lovestory, ale v rukou Indů.

Indové byli parta velmi milých lidí, kteří, když byli poměrně důrazně (osobně, každý zvlášť) upozorněni, že na ty barokní židle, klasicistní stoly a biedermaierové cheslongy a rokoková křesla si skutečně nemohou sedat, si na ně opravdu sedat přestali. Dále musel každý nosit ony obligátní pantofle, které brání poškrábání podlahy. Indové (alespoň část z nich) raději chodili v ponožkách.

Velkým šokem pro nás bylo, když si v našich svatebních sálech hlavní hvězda filmu, (navzdory femininu slova hvězda jde o muže), postavil na okno oltář a zapálil svazek vonných tyčinek. Nám se samozřejmě protočily panenky, když jsme si uvědomili, že pořádná česká svatba bude utopena ve vůni Indie (až v těch sálech zase bude)

Film produkuje velká hvězda indického filmu. Údajně má tato žena na FB celý milion fanoušků, což mě ale v miliardové Indii zas tak nepřekvapuje. Tato dáma, byť nebyla režisérkou, byla osobou velmi nepříjemnou, namyšlenou a, přestože byla též hlavní hvězdou, a tedy reprezentantkou Indie, vzala nám v expozicích vzácný klobouk z uniformy Maltézských rytířů a nosila jej na hlavě, než jsem ji chytil a vyhodil. (to jsem ale ještě nevěděl, že je to ona, kdo cáluje)

Indové byli, těžko ale říct zda právem, terčem posměchu českých rekvizitářů, osvětlovačů a dalších, kterých dohromady bylo kolem asi 80. Většinou šlo o narážky na plytkost děje či herecké "výkony". Musím říct za sebe, že některé detaily mě opravdu zarážely: Byla točena scéna v jedné místnosti, kde muž přijde za ženou a celkem neurvale ji chytne za ruku, vymění si pár ostřejších vět a táhne ji násilím ven z místnosti. Tato místnost má být součást expozic v Louvru, čili tam samozřejmě musí být i jiní návštěvníci - český komparz. Komparzisté měli za úkol prostě projít místností a vyjít ven ze dveří. OK, na tom není nic těžkého a nic zvláštního. Jenže co uděláte, když v muzeu (kde je relativně dost ticho) začne hádka dvou Indů a navíc muž, dávajíc najevo svou fyzickou nadřazenost, táhne ženu (fyzická podřízenost) ven z místnosti. Já osobně bych se zastavil a šel mu z cesty. Minimálně bych se na ně podíval. Ale komparz, poslušen pokynům asistena režie, naprosto nereagoval na hádku těch dvou a navíc se s nimi skoro srazil ve dveřích. A režisér? "OK, Cool. Check!" A bylo, nelogičnost scény nedělala problém.

Indická angličtina je pojem sám o sobě. Je strašlivá. Oni sami mezi sebou však raději mluvili anglicky, neboť si sami ve svých rodných jazycích nerozuměli. Indie byla až do 70. let minulého století rozdělena na knížectví s různými dialekty, takže angličtina, byť šíleně bídná, byla schůdnější než indický jazyk.

Natáčení bylo hrozně nudné, hrozně chaotické, hrozně neuspořádané, hrozné. A údajně to nebylo tím, že to byl Indický film. Dle zkušených českých filmařů je to normální všude. Ale to ať mi někdo ukáže, jak se natáčí velkofilmy typu Pán prstenů, kde jsou stovky komparzistů. Tady jich bylo 10 a dva hlavní herci.

Natáčelo se od 6:00 do 22:00 a za celou tuto dobu se vytvořil materiál, který v celém filmu zabere asi (maximálně) 2 minuty. Nedovedu si představit, jak se natáčí tříhodinové fresky za půl roku i se soundtrackem, střihem a postprodukcí obecně.

Jídlo stálo za to. To je ale asi jediné, co by mě k filmu táhlo. Všechno ostatní mě odradilo. A to dost...